2. KAPITOLA

                Je to jinačí, byla to černá místnost a velice malá, ne jako ta, ve které jsem byla naposledy, tam jsem taky nebyla sama, byla tam Nora, Tim a Car. Proboha. Co jsem to udělala? A kde to jsem? Černá malá místnost, čím je mi jen povědomá? Už jsem tu byla, ano když jsem byla malá, seděla jsem tu a, počkat to je jen sen, nebo vzpomínka, ale určitě se to neděje teď. Dveře! Teď se otevřely ty velké kovové dveře. Prudké světlo, co je to? Bojím se. Ta paní, ona pláče a ten pán, snaží se to skrýt, ale taky pláče, kdo to je? „Pohni Margaret, jestli to neuděláme, může zemřít!“ ZEMŘÍT? Oni mne přišli zabít? Ta paní má jehlu, ale podobně vlnité vlasy jako já, a ten pán je má zas stejně černé. AU! To bolí! Co to je? Rozmazává se mi pohled, bolí mne hlava, už tu nechci být, probuďte mne někdo.

PROSÍM!

                „Aaaaaa“ Zita spadla z postele dolů, chvilku jí trvalo, než se zorientovala, byla v nemocničním pokoji se čtyřmi lůžky a s výhledem na nemocniční park. „Co děláš?“ ohradila se Zita, když si uvědomila, že nad ní stojí, nebo spíše sedí Nora na vozítku a má převázány obvazem obě nohy.

                „Říkalas, že chceš probudit, ale i kdyby, podrobnosti o tom, jak ti rodiče píchaj do žil jakousi látku, a chtěj tě zabít, fakt vědět nemusíme.“ Nora popojela vozíkem dozadu a pomohla Zitě vstát. Zita mněla obě ruce zavázány lehkým obvazem a až teď si všimla, že má nohu v kovové botě, která zabraňovala infekci do nejhorších zranění.

„Výbuch, TEBOU vyvolaný, ti tu nohu rozemlel na kaši. Divím se, že ji ještě dali do kupy.“ Řekl Tim, seděl na parapetu okna, kterým byl krásný výhled na zahradu. Měl zavázanou polovinu hlavy, takže mu vyčnívali jen oči a jedno ucho.

                Zita dokulhala k oknu, odkud mněla výhled na celý nemocniční pokoj. Viděla Sarah, tedy dalo by se říct, že je to, co z ní zbylo. Síla výbuchu jí urvala ruku a její kovové tělo bylo poseto drobnými kapičkami, jak se kov pomalu rozpouštěl. Zita se nedokázala představit, jak bolestivé to pro ni může být. Na další posteli ležel Car, na hlavě mněl obrovskou bouli, asi od toho jak se převrhl stůl a to asi způsobilo, že je Car v bezvědomí. Pod peřinu neviděla, ale bylo jisté, že by to nebyla moc hezká podívaná, samozřejmě stál přímo vedle zdroje výbuchu.

                Příštího dne už Zitu, Noru a Tima pustili z ošetřovny. Nora dostala berle, protože lékařská úroveň byla vysoká, takže jí nohy vyléčili překvapivě rychle. Když ale sundali Zitě botu, spatřili něco jako dřívější tlačenku. Zdálo se, jako by jí nohu z kousků masa a kostí vylisovali. Teď ji mněla zavázanou v obvazech a Noře se zdálo, že bude trvat dlouho, než Zita zase začne nosit sukně. Ze Zity se stal třídní borec, zbavila je Baka a jeho party. „Tož dobře holka.“ Řval na ni pořád jeden kluk, aby si ho začala všímat. Netrvalo dlouho a Zitě rupli nervy. Ten kluk s ní chtěl vlastně začít randit.

                Jednou Nora nesla do nemocničních pokojů kytičku pro Cara, už se probral. Pořád čekal, kdy za ním přijde Zita. Nora mu tedy musela říct, že se Zita stydí za to, co mu provedla. „Hm, ale i s tím se dá naučit žít.“ Pronesl Car. V tu ráno se rozběhl k oknu. Jo bylo jediný, co Nora slyšela, když tryskem vyběhl z nemocnice.        

                                           ***   

                Car stál na jedné kamenité cestičce v parku. Byl udýchaný a přitom se snažil vypadat normálně. Každý den sledoval Zitu na její oblíbené místo pod velkou Metou, strom podobný vrbám a břízám, která rostla u vodopádku na druhé straně parku. Právě stál asi dvě uličky od vodopádu a byl rozhodnutý. Pomalu kráčel vřed, zabočil za roh a už ji viděl.

                Zita seděla pod Metou a něco dělala na své ultra deníku, to byly takové hodinky sloužící na všechno, prostě univerzál. Car se pomalu přibližoval. Zita se neotočila, ani když si k ní sedl. „Není slušné někoho špehovat.“ Pronesla a ušklíbla se. Car se začervenal. Deset minut nikdo nic neřekl.

                „Jsi nějaká smutná, copak?“ řekl Car, když si všiml záblesku slzičky, která se tlačila ven. Zita se na Cara podívala „Bojím se. Víš, zdál se mi sen, rodiče mi nechali vymazat paměť, protože jsem něco věděla a teď se mi vrací vzpomínky. Proto mám strach. Že mne najdou.“

                Zita už pláč nezadržovala. Objala Cara kolem krku a pořád šeptala: bojím se! Slané slzy stékaly i Carovi po zádech, nevadilo mu to, byl šťastný a přitom se o Zitu bál. „Neboj“ utěšoval. „Pověz mi, jaké vzpomínky se ti ještě vrátili?“

                Zita si otřela oči rukávem své uniformy „No, vrátilo se mi jich hodně, ale většinou jsou rozmazané. Až na jednu.“ Zita si sedla blíž k Carovi, jakoby u něj hledala bezpečí. Carovi to dělalo dobře a objal ji kolem ramen.

                „Byla jsem v nějaké velké místnosti a připoutána kovovými sponami k nějakému stolu a oni….“ Zita se rozbrečela ještě víc. Car ji k sobě přitisknul „No tak. Zito, jsi přece už velká holka.“

                „Ale oni donutili tátu, TÁTU, aby mně nadrogoval Apsilem. A protože jsem byla omámená, tak mi nevadilo, když mi rozřezaly žíly. Podívej.“ Zita vyhrnula rukám levé ruky a ukázala na dlouhou bílou jizvu táhnoucí se od zápěstí k loktu.

                „Apsilum je dlouho trvající a proto nejnebezpečnější droga. Využívali ji k tomu, abych nad sebou ztrácela kontrolu, hlavně, když jsem byla naštvaná, zuřivá, snažili se ze mne udělat nebezpečnou věc.“ Zita fňukala do Carovy vesty a jeho bílé vlasy ž byly celé mokré. „Snažili se ze mne udělat dokonalou bytost, jednou jsem se nabourala do systémů stanice, kde mne drželi. Projekt se jmenoval Dokonalost, ale pak název, kvůli bezpečnosti změnili.“

                „Zito, žádný člověk ani sint, herion, cinton prostě nikdo se nestane dokonalým, pokud se nepřenese přes své nedostatky.“ Zita vzhlédla a podívala se Carovy do očí. Zářila v nich upřímnost. Zitě se do očí nahrnuly další slzy. „Už nebreč!“ řekl Car, popadl ji za ramena a odstrčil ji od sebe „ zítra je volný den, tak si mi dva uděláme krásný výlet do Kyty, města, které je asi tři kilometry za školou. Jasný?“

                Zita popotáhla a kývla a potom Cara objala „ Musím se vrátit k psaní úkolu, díky, Care, za to povídání. Moc se mi ulevilo, opravdu děkuju.“ Zita se usmála. Car jen mávl rukou, vstal a řekl „ Musím se vrátit do nemocnice. Alespoň dřív než si toho všimne Kentus.“ (Zdravotní sestra, která na pacienty, když třeba nepoložili sklenici na podtácek řvala a vyrukovala s dvou hodinovým proslovem o umívání nemocničních stolečků. Kentus se jí říkalo proto, že byla tlustá a mněla velké partije.)  Car se rozběhl po cestičce zpátky k nemocnici. Nevadilo mu chladné počasí, ani vzteklí řev Kentuse. Byl zkrátka šťastný. Bude mít se Zitou rande a ona ho má určitě ráda.