3. KAPITOLA

Ken Kenchaky kráčel chodbou k hlavní věži, ve které sídlil GS na planetě Delir. „Kene.“ Ozvalo se za ním, když se otočil, spatřil doktorku Sali Gabíšovou. „Jsem ráda, že vás vidím.“

                „Dobrý den doktorko.“ Řekl Ken. „Nevím, jestli bude dobrý, alespoň ne pro vás.“ Ken se na doktorku otočil s nechápavým výrazem „Přeje si vás vidět šéf.“ Vysvětlovala. Ken pokýval hlavou „ Kterej?“ zeptal se.

„Šéf projektu. Od Lithius.“ Zastavili se přímo u dveří do věže, Ken do nich praštil hlavou. „To zas budou keci.“
„Ale prosím tě, vždyť je to snoubenec tvojí sestry.“
„Říkal jsem jí, ať si najde lepšího.“
„Přece nemůže být tak hrozný.“

Ken se na ni podíval a v očích mu žhnula zlost. Pak se napřímil a klidným hlasem řekl. „Neznáš ho.“ A s těmi slovy zmizel někde v útrobách věže a doktorku nechal za sebou.

Jak kráčel po schodech ke kancelářím přemýšlel, co asi provedl, nebo řekl a bůh ví co, že ho kvůli tomu volají do Lithiusu. Odbočil vlevo a stanul před dveřmi do kanceláře Kornelius Bonika. Na dveřích byl štítek s nápisem: Kornelius Bonik, šéf projektu. Ken zaťukal na dveře. Po malé chvilce se dveře rozplynuly a on vešel.

Ocitl se v ne moc velké místnosti. Na zemi byl fialový tlustý koberec, zatím co stěny byly bílé. Naproti vchodu stál stůl a za ním bylo křeslo, otočené k zadní zdi, kde byl telefonní panel.

„Posaďte se, Kene.“ Aha, říká mi Kene, to nevěstí nic dobrýho. Ken se poslušně posadil na obyčejnou židli před stolem. Kožené křeslo se začalo otáčet a Ken spatřil staršího pána ve fialovém županu. Ruce mněl položené na kožených opěradlech. Na pravém opěradle byla řada tlačítek.

                „Co mi můžete povědět o subjektu 444?“ Kornelius se mu díval přímo do očí a při tom si pohrával s červeným tlačítkem na pravém opěradlu. Kenovy došlo, proč ho sem volal. „Tento projekt byl před dvěma lety zrušen.“ Procedil mezi zuby.

„Neptal jsem se na projekt“ Pronesl Kornelius a v tu chvíli Kenem projela statická elektřina „Subjekt 444 byl propuštěn.“ Vysoukal ze sebe Ken. „A“ Pobízel jej Kornelius a naznačoval, že stiskne tlačítko. „Byla mu vymazána paměť.“ Kornelius stále dělal, že mačká tlačítko a rukou Kena pobízel, aby pokračoval. „Teď se nachází asi 30000 světelných let od nás.“ Procedil Ken mezi zuby, nebavilo ho, jak si s ním Kornelius hraje.

Kornelius vstal z křesla, přešel místnost a podíval se z okna, které pokrývalo celou jednu stranu kanceláře. Okno bylo nasměrováno do středu budovy, Kornelius tedy viděl, co všechno se ve věži děje, a kolem okna neustále lítaly přepravovací moduly. „Ach Kene,“ povzdechl si „Pořád mluvíte jen o subjektu, oba ale víme, že to byla vaše dcera.“ Sklo odrazovalo jeho tvář. Ken viděl, jak se na šéfově tváři objevil náznak úšklebku.

„NEMÁM S NÍ NIC SPOLEČNÉHO.“ Ohradil se Ken, v tu ráno už byl na nohou a popadl Korneliuse za župan, otočil s ním a přirazil jej k oknu. „V nemocnici mi řekli, že dítě při porodu zemřelo, DESET LET JSEM O NÍ NEMĚL ANI PÁRU, AŽ TEN VÁŠ STUPIDNÍ PROJEKT MI PROZRADIL PRAVDU.“ Ken ho přitlačil ještě víc k oknu, až Polienské sklo začalo praskat. „CHTĚLI JSME PRO NI TO NEJLEPŠÍ, NECHTĚLI JSME, ABY TO SKONČILO TAKHLE, VYMAZÁNÍ PAMĚTI BYLA JEDINÁ MOŽNOST, CO JI MOHLA VRÁTIT DO NORMÁLU.“

Najednou už někdo držel Kena za plášť a táhl jej od Korneliuse. „Kene, uklidni se!“ Sali poslouchala celou dobu za dveřmi. Táhla Kena ke vchodu, ale tam jí zatarasila cestu Derilská policejní služba. „ Kene, nic ji nevrátilo do normálu, před pár dny zdemolovala celou jídelnu na Šasuově škole.“
                „Kene, prosím ovládej se!“ Sali ho držela za ruku, držela ho pevně. Ken se prudce rozběhl, Kornelius stihl jen uhnout na stranu a Ken se Sali proletěli oknem. Ken slyšel, jak Sali ječí, nepřipravenou ji strhnul z okna, aby realizoval útěkový plán, který mu pouze probleskl hlavou. Chtěl skočit na nějaký přepravovací modul, ale vybral si chvíli, kdy žádná kolem okna neputovala.

Střemhlav se řítili věží, proletěli jednou skleněnou podlahou, pak druhou skleněnou podlahou, až dopadli na tvrdou zem. Kenovy se tím změnil svět na jednu velkou a temnou díru.

Sali náraz otřásl, rozdrtila si nohu a rozbila si hlavu. Když se posadila, aby se z pádu vzpamatovala, zjistila, že na ní leží Ken. Pustila svoje zranění z hlavy a podívala se na Kena. Měl krví slepené své černé vlasy, přelámané ruce a nohy, ale Sali mu ještě nahmatala puls. Když se začala zvedat zaslechla, jak Ken zakašlal. „Klid, odnesu tě do nemocnice.“ Utěšovala jej Sali, aby se přestal hýbat. „Ne“ vysoukal ze sebe Ken. „Musím za Foš!“ Sali věděla kdo to je, a kde bydlí, ale nepřišlo jí zrovna moudré polomrtvý se plazit přes celé město. „Sali… prosím“ Sali sledovala, jak z jejího kolegy pomalu vyprchává život. Tu malou kapičku naděje, že se stihne rozloučit alespoň se svojí sestrou, mu nechtěla sebrat.

Foš Kenchaky, kapitánka zásahového týmu na planetě Mikedal, právě teď definitivně odvolaná z války kvůli Tačkánovi, co jí, v záchvatu vzteku, utrhl nohu, byla ve svém bytě na Derilu v domovní zóně. Právě se chystala do postele, když si všimla starého fotoalba na poličce nad počítačovým panelem. Nepamatovala si, kdy jej naposledy otevřela a tak se po něm natáhla.

Hned první fotka v ní zbudila tolik vzpomínek. Fotografie byla ještě starší než Foš, byla barevná, z kusu papíru a na ní byla její babička s ní, když byla ještě malá, pamatovala si ji jen málo, než umřela, dala jí náhrdelník se srdíčkem, které se dalo otvírat. Na několik dalších fotek pohlédla jen letmo, pak došla k novějším fotkám, ty už byly na ultra papíru, skoro se pohybující, vlastně byla 3D. Byla to fotka, kde byla na bratrově svatbě. Páni, já mněla ale dlouhý vlasy. Povzdechla si a podívala se do okna, kde se odrážela její podoba, teď vypadám jak oškubaná slepice. Černé vlasy mněla rozcuchané a krátké po ramena. Na fotce je mněla po záda, jizvu na pravém oku od nože nějakého miliovského zabijáka na svatbě ještě neměla.

Na fotce asi o tři stránky dál byla vyobrazena její první mise, vedla si tak skvěle a teď? Sedí doma na pohovce a brečí nad svojí minulostí, a teď ji už na žádnou misi nepošlou, kvůli kovové protéze má celou budoucnost pokaženou. Hodila s fotoalbem do rohu „K čertu s válkou!“ přešla přes obývací pokoj do koupelny, oblekla župan a chystala se vybalit nákup, když slyšela něco spadnout. Ohlédla se, její vybroušené instinkty jí napovídali, že rána se ozvala někde na schodech. Pokrčila rameny, asi jen její vypečený soused zase něco stěhuje.

Sklonila se znovu k tašce, když se tlumený výkřik a menší žuchnutí ozvalo u jejích dveří. Foš si povzdechla a šla otevřít dveře, ale když se dveře otevřely, padli jí k nohám dvě vyčerpané a zakrvácené postavy. „KENE!“ Foš se sehla ke svému mladšímu bratrovi a chytla jej pod paží. Ken vykašlával krev a druhá postava v laboratorním plášti se plazila k nejbližšímu křeslu.

 Foš položila Kena na sedačku a pomohla druhé postavě sednout a teprve pak poznala doktorku Sali Gabíšovou „CO JSTE PROBOHA DĚLALI?“ vykřikla Foš, když si prohlížela zranění svého bratra. „Ken mně strnul z okna nejvyššího patra ve věži.“ Sali stálo hroznou námahu mluvit, když táhla Kena přes tři bloky. „Proč jsi jej nevzala do nemocnice, vždyť umře.“ Foš přinesla vlhký ručník a hromadu sterilních obvazů. „Já… Já jsem chtěla, ale on ne, říkal… říkal, že ti musí něco důležitého říct.“ Sali si držela vlhký ruční na hlavě, věděla, že rána nebyla velká, ale i tak ztratila mnoho krve.

Foš si klekla ke svému bratrovi „Kene, co sis myslel? To všechno proto, abys mi tady umřel?“ Foš stekla slza po tváři. Ken se na ni snažil podívat, ale víčka mněl slepená zaschlou krví. „Foš“ byl oslabený ztrátou krve a určitě i vnitřním krvácením „leť na bojovou školu Šasua, najdi Zitu… zachraň ji. Je to… je to…“ Kenovy spadla hlava na bok, ruka, kterou držel Foš povadla. „KENE!“ vykřikla Foš. Marně se snažila o masáž srdce.  Věděla, že je pozdě. Tolikrát ztratila své přátele.

„PROČ? PROČ JSI MUSEL KVŮLI NĚJAKÉ HOLCE UMŘÍT?“ Foš se s tím nedařilo smířit. „VŽDY SI VŠECHNO ZÁZRAKEM PŘEŽIL TAK PROČ?“ Foš cítila na rameni ruku, Sali si vedle ní klekla a chytla jí kolem ramen „To Kornelius“ Foš sebou trhla, co mohl mít její snoubenec společného se smrtí jejího bratra? „víš, Ken s Margaret měli dítě“ „Co?“ Foš nikdy o nějakém synovci nebo neteři neslyšela „ale Kornelius jej využil jako krysu pro nějaký experiment. Ta dívka už nikdy nebude normální a teď se jí vrací vzpomínky o těch věcech, co jí prováděli.“

„To s tím Ken nic nedělal?“ „On to nevěděl, v nemocnici mu řekli, že dítě zemřelo, ani Margaret o tom nevěděla. Až pak, vymazali Zitě paměť. Kornelius přišel na to, že to udělala Margaret a nechal ji…“ Foš prudce vstala a zmizela v koupelně. Za chvíli přišla v plné zbroji „Takže mi zbyla jenom neteř a ta je taky v nebezpečí.“ Přešla k pohovce a pomohla Sali vstát „Kornelius zaplatí, nemá se co rýpat v mojí rodině.“ A s těmi slovy vyhodila zásnubní prsten z okna.