Letecká akce
„Hel?“ zeptal se Wolfi a rozpačitě se na mne podíval. Tak tohle byl ještě větší úlet. Poprvé jsem začala k Hectorovi něco cítit. Dříve to byl jen ten starej vousáč, teď to byl Wolfi, člověk se schopnostmi. „Copak?“ zeptala jsem se a položila jsem ruce na opěradlo židle. „Víš, známe se tak dlouho, ale nikdy jsme si nemohli přesně říct, co cítíme.“ Panebože, tenkrát se zdálo, jako by mi četl myšlenky. Zamilovala jsem se do svého psa. „Počkej, jsme přece jen kamarádi. Nic nového nerozjíždět.“ Wolfi vypadal, jakoby to čekal. „Jo, nic nového nerozjíždět.“ A otočil se k oknu, aby sledoval floru pod námi.
Najednou se ozvala rána, jako by do nás někdo vrazil, než nám došlo, že máme za zády tři stíhačky a právě po nás střílí. „Rychle Wolfi, ty použij zbraně s automatickým zaměřováním, já budu uhýbat.“ Řekla jsem a chytla jsem volant, nebo co to bylo a prudce jsem s ním trhla, takže jsme letěli střemhlav dolů. „ZVEDNI TO, ZVEDNI TO.“ Řval Wolfi a já přitáhla volant k sobě. Teď jsem držela stabilní výšku a kličkovala mezi střelami, zatím co Wolfi zběsile střílel do všech stran. „Wolfi.“ Řekla jsem a on se na mne otočil s tázavým výrazem. „Došlo palivo.“ Ukázala jsem na stupnici na panelu a stočila jsem tryskáč k zemi, kde jsme čumákem drhli o zem a zastavili se před útesem. „Dělo přece říkal, ať nemá žádné škrábnutí.“ Řekl Wolfi a oba jsme se snažili vylézt ze stroje, v tu chvíli se ale vrátili nepřátelské stíhačky a začali pálit. „Honem.“ Řekla jsem a pomohla jsem Wolfimu rozbít okno.
Tak, tak jsme stihli vylézt, protože jsme byly jen metr od stroje, když vybouchnul. Tlaková vlna nás odhodila a srazila mne z útesu. Naštěstí mne Wolfi chytil, ale radost netrvala dlouho. Stíhačky se vrátili k dalšímu útoku. Wolfi zařval bolestí, ale nepustil mne. „Pusť mne a skoč dolů.“ Řekla jsem. Zdálo se to jako šílený nápad, ale já mněla plán. „Ne, zešílela jsi?“ řekl a chytil mne ještě pevně. Teď jsem se ho už na nic neptala. Volnou rukou jsem se chytla okraje útesu, nohama jsem se zapřela za skálu a škubla jsem rukou, kterou mi Wolfi držel.
Teď jsme oba padali podél útesu, slyšela jsem, jako by se Wolfi modlil, ale já jsem se soustředila. Naučili mne využít genové mutace pro svůj prospěch. Pak jsem ucítila bolest na zádech a zbroj prorazili dvě velká a silná orlí křídla. Chvíli jsem s nimi jen tak máchala, než se mi podařilo je ovládnout. Podařilo se mi zastavit ve vzduchu. A pak jsem se vrhla za stále padajícím Wolfem. Chytla jsem ho pod rameny a několikrát naprázdno máchla křídli, než jsme zase vyletěli. Teď toho dokážu mnohem víc a proměny mne již tak nebolí, tenkrát to ale byl jinačí zážitek. „Dáme jim co proto?“ zeptala jsem se a on vystrčil zuby.
Namířila jsem si to proti jedné stíhačce a vyhnula se několika střelám „Pamatuj, pod levým křídlem.“ Řekla jsem, a když jsme byli těsně u ní, otočila jsem se a vyhodila Wolfiho proti stíhačce. Ten zabodl drápy do levého křídla, a jak stíhačka letěla vpřed Wolfi postupně proříznul celé křídlo, z něhož pak začalo vykapávat palivo, já zatím vytáhla pistol, namířilo proti poničenému křídlu a vystřelila. Pak jsem rychle chytla Wolfiho a namířila k druhé stíhačce. Mezi tím se již náboj dostal k palivu a celá stíhačka vybuchla.
„Tak to bychom mněli.“ Řekl Wolfi. „Ještě dvě. Vysadím tě tady na té a já zatím zmátnu tu druhou.“ S těmi slovy jsem Wolfiho opět hodila proti stíhačce a nechala ho, ať si poradí sám. Teď jsem se musela starat o druhou stíhačku. Pár střel se mi odrazilo od zbroje, ale několik mne zasáhlo do křídel. „Tak to jsi přehnal.“ Řekla jsem. Začala jsem kličkovat a nechala pilota, ať si myslí, že mne dostal a přestala jsem mávat křídli a pustila se dolů. Jak jsem čekala, chtěl mne ještě dorazit, ale to se mu nepovedlo. Jen co jsem se ve vzduchu otočila, držela jsem v ruce odjištěný granát a hodila jsem ho po něm. Ten proletěl sklem a zapadl někam hluboko do kabiny. Rychle jsem od tama odletěla, než se stíhačka rozletěla na kusy a kolem mne proletěla hlava a trup pilota.
Rychle jsem se otočila, abych viděla, jak vybuchuje i ta poslední stíhačka a rychle jsem chytla Wolfiho a odnesla jsem nás zpátky k útesu. „To bylo super!“ řekl Wolfi, když jsme bezpečně přistáli na útesu. „Myslíš, že mne za ten tryskáč Dělo zabije?“ zeptala jsem se a pak jsme se oba zasmáli. Křídla mi zatím vrostla zpátky do zad. Neměli jsme sice tušení, kde jsme, ale než tryskáč vybouchnul, všimla jsem si, že jsme se vybourali kousek od cíle.
„Hele.“ Řekl Wolfi po třech hodinách cesty. Ukazoval na sochu Mayské bohyně a hlavně na vysokou anténu vedle sochy. „Na strom!“ Řekla jsem, protože jsem zaslechla kroky. Asi v polovině cesty na strom jsem uslyšela „Jsi si jistý, že jsi něco slyšel?“ zeptal se jeden. „Přísahám.“ „Ale teď tu nikdo není. Pojď na místa, než nás někdo chytí.“ Chvíli jsem zatajila dech, protože wolfimu podklouzla noha a jeden s neznámých se ještě jednou zastavil, ale zase odešel. Dlouze jsem vydechla a šplhala dál. Ze stromu byl krásný výhled na celé okolí „Jsme blízko.“ Zašeptala jsem a ukázala na horu, nebo spíš výběžek, za kterým se skrýval Machu Picchu. „Jak se tam dostaneme?“ chvíli jsem přemýšlela. „Ty máš výcvik pozemní a já ve vzduchu. Sejdeme se z druhé strany na úpatí té hory. Jasné?“ A s těmi slovy jsem znovu vzlétla, tentokrát jsem roztáhla křídla mnohem rychleji a míň bolestně, než před tím. Potom jsem se jen dívala, jak Wolfi mizí ve větvích.