V. A. V.

Tak jsem byla asi 9 hodin v bezvědomí. Co se kolem mne dělo jsem netušila, ale brzy mi to došlo. Tedy brzy po tom, co jsem se probrala. Probralo mne to nezvyklé ticho a slunce, které mne bodalo do očí. Ležela jsem uprostřed Velkého Sálu Městského domu. Kolem mne byly poházené věci jako židle, stoly a rozbité skleničky s vylitým šampaňským. Točila se mi hlava a bolelo mne celé tělo. Posadila jsem se a první, co mi prolétlo hlavou, bylo Máma. Rychle jsem se ohlédla. Na místě, kde jsem včera viděla mámu, ležela jen její bílá košile.

Rozhlédla jsem se, byly tu i lidská těla. Buď do nich byly zabodány střepy, nebo je rozdrtila nějaká těžká elektronika. Postavila jsem se a rozhlédla, moji pozornost hned upoutala mrtvola, ležící pod jednou velkou bednou. Byla jiná. Když jsem ji otočila, hrůzou jsem odskočila. Její oči byly rozšířené, nemněla nos a z úst jí vylízala chapadla. Rychle jsem popadla jednu nerozbitou láhev a sevřela jsem ji v obou rukách. Pomalu jsem šla k východu a při každým zakřupání skla mi naskočila husí kůže. Náhle jsem uslyšela syčivý zvuk a ohnala jsem se Lahví. Udeřila jsem do hadí hlavy s velkými tesáky, ze kterých kapala modrá tekutina. Náhle mi něco lahev vyrazilo z ruky a předem stanul muž, kterému z krku vycházelo šest hadích hlav, jedna teďka bez zubu. Ruce mněl pokryté zelenou blánou a natahoval je k mojí hlavě.

Rozběhla jsem se k východu a seběhla po schodech do vestibulu. Tam jsem zůstala stát jak přimražená. Stála tam Klára, alespoň jsem si to myslela. Mněla prázdné a nepřítomné oči. Blonďaté vlasy rozcuchané a protrhané, šaty na ní bezmocně vyseli, jak se před očima mnění na žlutý obláček, který nabral tvar člověka. Vzduchem se rozneslo pištění a Klára vyletěla protější stěnou ven. Náhle mne něco chytlo za paži. Prudce jsem se otočila a držel mne muž se špičatými zuby a očima rozšířenýma na každou stranu. Tělem mi projel nesnesitelný strach a podivný pocit. Vyškubla jsem se mu a švihla jsem rukou. Muž jen chvíli stál, pak se mu na obličeji objevilo pět krvavých rýh a on se zhroutil na schody. Zděšeně jsem od něj odkráčela a chytla se za pravou ruku. Ztékala mi po ní krev toho muže. Moje nehty mněli zašpičatělí a ostrý tvar. Pohlédla jsem i na druhou ruku a viděla jsem to samé. Sevřela jsem ruky v pěst a vyběhla na ulici. Byly tu samá monstra, lidé se v nich měnili a napadali své přátele, rodinu. Proběhla jsem davem a vyběhla na náměstí. Opatrně a ostražitě jsem kráčela mezi příšerami a zašla do malé restaurace. Tam leželi všichni mrtvý. Tedy nejdřív se mi zdáli všichni mrtví, ale pak se něco za mnou hnulo a z koutu vyskočil člověk. Postavou a vlasy se podobal Wolverinemu, až na barvu vlasů a bojoval jen pěstmi. Sekala jsem kolem sebe a pak mne neznámí chytil za triko a zvedl mne ze země. Chvíli na mne vrčel. Jako pes. Pak mu v očích proběhlo poznání a on mne pustil. Dopadla jsem tvrdě na zem a dotyčný mne zatím očichal.

„Heleno, jsi to ty?“ zeptal se a díval se mi přímo do očí. „My se známe?“ zeptala jsem se a šmátrala jsem za zády po nějaké pánvičce. Samozřejmě tam žádná nebyla. „Jasně že se známe.“ Zasmál se dotyčný a podal mi ruku. Neochotně jsem ji chytila a pocítila jsem chlupy na jeho ruce. Bylo to nechutné. „To jsem já. Hector.“ „Ne ne. Hector je můj pes. Jak můžeš být…“ Zarazila jsem se a podívala jsem se na pigmentovou skvrnu, která se dotyčnému táhla přes nos. Byla jasně bílá, stejnou mněl Hector přes čumák. „Počkat. Ty o tom něco víš.“ Náhle jsem za zády uslyšela kroky. „On ne, ale já ano.“ Stál tam starý muž. Bílé vousy a vlasy naznačovaly, že je hodně starý. „Kdo jste?“ zeptala jsem se a sledovala jsem ho. „Jmenuji se doktor Forst. Jsem vědec. Prováděl jsem výzkumy na Mayských nalezištích.“ Stále jsem ho bedlivě pozorovala, zatím co Forst vyhlédl z okna.

„Stali jsme se oběťmi tzv. Genové mutace. Tuto věc objevili Mayové. Jedná se o prastarý artefakt, který dokáže měnit organickou buněčnou stavbu. Je uložen v Machu Picchu. Datem 31. 12. 2012 označovali Mayové osudný den. Věděli o tom, jak bude lidstvo zkažené. Věděli, že si nezasloužíme vědět tajemství jejich života, ale budeme se ho snažit naleznout. Výzkumný tým doktora Brauna odhalil tento artefakt. Neustálým zkoumáním zahájili proces, který Mayové zapojili mnoho let před námi. Stačil jeden rok, aby byla síla artefaktu dostačující na potrestání celého lidstva.“ Obrátil se ke mně a Hectorovi. „Jedinou otázkou zní, jak to, že ty a tvůj pes jste jedni z mála, kdo více méně přežil genovou mutaci. Neříkám, že vás nezasáhla.“ Řekl a ukázal na Hectora, který se právě snažil podrbat zadní nohou za uchem.

Chvíli jsem na Forsta zírala a pak jsem řekla „Mne tedy taky nějak ovlivnila, ale co vy?“ Forst se rozhlédl po místnosti. „Stálím výzkumem objevil vědec Robin Hausner sérum, které chrání buňky před, ehm, poškozením.“ Tak tohle byl fakt úlet. Táta tam někde zkoumá Mayskou civilizaci a pak ho jeho výzkum zničí. Jo tenkrát jsem to špatně pochopila. „Takže můj otec vynalezl něco, co zabraňuje konci světa?“ zeptala jsem se a pak jsem si vzpomněla na ty koláčky, které nám poslal. Táta to celou dobu věděl. Věděl, že se něco stane a chtěl nás ochránit. Forst jako by mi viděl do hlavy a řekl. „Jenom to sérum nebylo dokonalé, přivádí tzv. vedlejší účinky v podobě menší genové nestabilitě. To je důvod vašich ehm menších proměn.“

„Hectore, ty jsi sežral ten druhý koláček že?“ řekla jsem a podezíravě jsem se na něj podívala. „Když on tak pěkně voněl.“ Vymlouval se. „Tady nemůžeme zůstat. Zbytek vašich otázek zodpovím na bezpečnějším místě.“ Jen co to dořekl, vletělo oknem dovnitř veliké modro žluté monstrum s rukama nehybně visícíma podél pasu. Chvíli tam jen tak leželo, pak se ale postavilo a pozorně si nás prohlédlo. Pak se nečekaně vyřítil proti Hectorovi a ten jen bezmocně uskočil. Pak se obluda rozběhla směrem ke mne, nevěděla jsem, co mám dělat, ale jako by mně něco ovládalo, udělala jsem úkrok do leva, pak se otočil a zabodla drápy do jeho zad. Vzduchem se roznesl bolavý výkřik a já odskočila do zadu. Netvor se otočil. Svýma krvelačnýma očima spočinul na Forstovi a rozběhl se. Ten tam jen vládu stál, pak vytáhl z kapsy malinký přístroj a stisknul tlačítko. Obluda se v křečích sesypala na zem a pak upadla do bezvědomí.

„Rychle pryč, než se probere, nebo nás najdou další.“ Řekl Forst a vyběhl z restaurace. Ještě chvíli jsem se dívala na tu příšeru, pak mne Hector chytil za ruku a oba jsme vyběhli. Forst nás vedl do jednoho paneláku, už si přesně nepamatuji, jaká to byla ulice, ale myslím, že Palackého. Míjeli jsme tisíce mrtvých lidí, příšer a živých příšer. Alespoň, že se už nikdo neměnil, viděla jsem i vílu, ale ta se jen mihla kolem. V paneláku bylo překvapivě čisto, žádná krev, šaty, rozbité věci. Nakonec mi došlo, že většina těchto věcí jsou asi v bytech a na chodbě jistě o půlnoci nikdo nebyl. „Co budeme dělat v paneláku?“ zeptala jsem se. „Ne v něm, ale pod ním.“ Řekl Forst a vešli jsme do výtahu. Ten se najednou prudce zpustil dolů, jeli jsme dlouhou dobu, až výtah na něco narazil.

Dveře se rozletěly a před námi byla dlouhá chodby, celá vydlážděná. Forst nás vedl chodbou až ke kovovým dveřím. Forst si stoupnul doprostřed a z dveří se pak ozvalo: Doktor Henry Forst. Vědec. Vedoucí skupiny české republiky. Dveře se začali otvírat a mnou proletěl nepříjemný pocit. „Pojďte.“ Řekl Forst a mávl rukou. S Hectorem jsme se na sebe podívali a vešli. Ocitli jsme se v obrovské místnosti. Podle mého odhadu se táhla přes celý Přerov. Lidé stojící blíž k nám na nás začali mířit podivnými věcmi. Hector začal vrčet, ale já jsem jen zvedla ruce. Nestála jsem o další krve prolití. Teď mi to už tak nevadí. Tenkrát to ale bylo jinak. „Klid, jsou s námi a potřebují lékařské vyšetření.“ Řekl Forst a vešel za námi do místnosti.

Jedna žena mne vzala do kovové boudy stojící na kraji a Hectora vzali do druhé. „Já jsem Líza.“ Řekla žena a ukázala na sedačku uprostřed. Posadila jsem se. „Malinku to štípne.“ Řekla Líza a píchla mi jehlu do levé ruky. Odebrala malý vzorek krve a zastrčila do centrifugy. Pak připojila dráty k počítači a chvíli něco dělala. V té místnosti jsem zůstala tři dny. Neustále se kolem mě střídali doktoři a všelijací vědci. „Pojď.“ Řekla jednou Líza a odvedla mne z místnosti, kde na mne čekal Forst.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se a Forst pokynul Líze, ty mi podala tablet, na kterém byl podrobný plán podzemního úkrytu. „Právě se nacházíme v českém zařízení V. A. V., neboli Vědecké A Vojenské Zřízení Pro Zvláštní Případy.“ Pohlédla jsem na Forsta a pak na Lízu, vypadalo to jako úplná blbost. „Proč je to tedy jenom V. A. V. a ne V. A. V. Z. P. Z. P.?“ „Protože je to moc dlouhý a na logu by to vypadalo divně.“ Řekla Líza a usmála se. „A proč je zrovna pod Přerovem? Takové chodby by mněli být spíš pod Prahou.“ „To sice ano, ale bylo by to zase nápadné. Vezmi si, že Praha je hlavní místo, kde by nás nejdřív hledali. Nikoho nenapadne, že jsme se zašili do takového zapadákova.“

Zbytek jsme mlčeli. Věděla jsem, že to není všechno, co mne tam čeká. Došli jsme ke dveřím ve zdi. „Tady zase nějaký čas zůstaneš Hel.“ Řekl Forst a vešli jsme do malého operačního sálu i s pozorovatelnou. Forst mi sundal triko a uložil na lehátko. Ujišťoval mne, že všechno dobře dopadne a odešel do pozorovatelny. Náhle přišlo dalších pět doktorů. Tři zůstali u mě a dva odešli za Fostrem.

„Kterou rukou píšeš?“ zeptala se Líza a já pohnula pravou rukou. V tu chvíli mi do ní druhý doktor zabodnul jehlu. Najednou, jako bych opustila své tělo, viděla jsem a slyšela co se děje, ale necítila jsem bolest a žádné pocity. „Takže.“ začala Líza. „Tahle operace, vůbec první svého druhu, závisí na schopnostech doktorů. Dívka byla vystavena Mayskému záření, ale její tělo předtím přijalo protilátku. Nezabrala přesně tak jak mněla a proto je tu ta operace. Chytáme se na její nervovou soustavu operovat super pevná vlákna obsahující postupně uvolňující protilátku vůči záření.“ Přestala mluvit a já viděla, jak mi do dlaně levé ruky zabodávají jehly, které byly připojeny k nějakým hadicím.