"Obyčejný den"
8. 3. 2035
Tak jo. Uběhlo přesně 22 let, jestli se divíte, proč píšu 22 let po události. Zlo sice nikdy nespí, ale už to není tak hrozný. Jmenuji se Helena Hausnerová. Malá holka z České Republiky. Chodila jsem na ZŠ U Tenisu v Přerově a vynikala hlavně ve sportech. Teď vám povím příběh, jak jsem se stala CatWidow.
Jak víte, Mayové předpověděli konec světa, začínáme tedy zápisem v deníku ze dne 31. 12. 2012. Ten den začínal dobře. Pak ale přišla pošta. Nějaké účty, pohlednice a balíček. Účty jsem hodila na stůl a vzala si balíček. Byl poslán mne a mé matce s Ameriky a odesilatel byl Robin Hausner. Můj táta. Hlavou mi proběhlo tolik myšlenek, vždyť táta přijíždí na každého silvestra domů, není žádný důvod, aby nám posílal balíček. Mohl nám ho předat osobně. Hned jsem roztrhala obal. Byla to papírová krabice a v ní dva koláčky. Mezi koláčky byl vložený dopis. Hned jsem ho rozbalila.
Stálo tam toto: Milá Michaelo, milá Helen. Nemůžu letos přijet na silvestra. Mám podezření, že ředitel našeho projektu zešílel. Každý den, každou minutu sedí nad tím úlomkem a něco nesrozumitelného šeptá. Před pár dny dokonce ukončil výzkum na tom artefaktu. Mrzí mně to. Vím, že to nezpraví koláčky, ale je to místní specialita. Snad mi odpustíte a snad se k vám zas vrátím. S láskou Robin. 25. 12. 2012 Machu Picchu
Chvíli jsem tam prostě jen stála, a pak se vydala směrem do kuchyně. Šourala jsem se, až jsem došla ke stolu. Sesypala jsem se na jednu židli a hloupě koukala na dopis. „Co se stalo Hel?“ zeptala se mně máma, když viděla, jak se mi slzy řinou z očí. „Táta… nepřijede.“ Zafňukala jsem a podala dopis s krabicí mámě. „Broučku, to je mi moc líto, vím, jak ses na něj těšila.“ Chvíli jsem jen tak fňukala. „Na,“ řekla máma a podala mi jeden koláček. Dívala jsem se na něj, Jako bych čekala, že z něj táta vyskočí. „Vím, co ti spraví náladu.“ Řekla a vytáhla mobil. Chvíli vydával jen TŮT, TŮT, TŮT, a pak to někdo na druhý straně zvedl.
„Zdravím, tady Michaela. Neruším? Hele nemůžeš nám přijít pomoc? Jo zase jsem mněla mejdan. Dík a Hel to taky jistě zvedne náladu. Čau, uvidíme se za chvíli a pozdravuj paní Jalovou.“ Máma položila mobil zpět na stůl a chvíli se na mne dívala. Čekala, dokud jsem nesnědla koláček, pak kývla ke koši s prádlem a odešla na zahradu. Chvíli ještě bylo slyšet, jak si zpívá Dělání, Dělání a pak utichla. Sebrala jsem se a zvedla koš s prádlem. Za chvíli někdo ťukal na dveře, Byla to Klára Hrachová. Slyšela jsem, jak ji máma pouští dovnitř. Bylo mi jasné, že přijde ona. Nikdo jiný neodmítne pomoci. Pamatuji se, jak ji jednou požádali, aby pomáhala v domově důchodců. Týden nemohla vidět pletený svetr a měsíc utíkala před dechovkou.
Slyšela jsem i cinkání skleniček, takže Klára umývala nádobí. Nemusím doufám popisovat žehlení trenek velkých na dva míče. Po úklidu jsme se všechny tři zhroutili v obývacím pokoji, každá jsme padla do jednoho křesla. „Říkalas malá domácí párty.“ Vydechla Klára a narážela na stovku skleniček od vína. „Tak,“ řekla máma a pohlédla ze mne na Kláru „Chcete jít do toho divadla?“ zeptala se a já s Klárou jsme vyskočili na nohy. „Jasně že chceme.“ Vykřikli jsme obě naráz a máma jen zacinkala klíči od auta. „Poslední v autě sedí s Hectorem.“ Vykřikla Klára a já běžela ještě rychleji. Hector byl náš pes a Klára si z něj někdy utahovala. Byl to Foxteriér a Klára mu říkala starej vousáči.
Cestu autem nebudu popisovat. Dojeli jsme tedy k divadlu, zatahovalo se, ale takovým prazvláštním způsobem. Mraky byly jakoby spirály a uprostřed byl ohromný černý mrak a občas z něj vycházela červeno rudá záře. „Někdo zkouší petardy.“ Řekla paní, která stála vedle nás. Tenhle den si pamatuji nejlíp ze všech, v ten den to celé začalo. Sešli jsme se ve velkém sále a všichni dostali sklenici se šampaňským, děti samozřejmě dětské šampaňské. „Vážení hosté.“ Zaznělo z mikrofonu. Všichni se otočili k muži ve fraku, který stál na jevišti. „Jsem rád, že jste se rozhodli oslavovat silvestr s Přerovem. Tuhle akci děláme poprvé, takže přivítejte dětský zbor mažoretek Atlas.“ Na podium vyběhlo deset holčiček v růžovích šatečkách a točili hůlkami nad hlavou. Nikdy jsem nepřišla na to, jak to dělají i když to sami označují za jednoduché. Dále následoval komik. Vyprávěl dobré vtipy a dále Štrauchova akademie společenských tanců. Dívky se kroutili a muži neslyšně odpočítávali kroky.
„Tohle byla jen malá kulturní vložka. Rád bych pronesl malý proslov.“ Celým sálem se roznesl znuděný šum. Muž to ale ignoroval a začal číst. Hned po prvním slově jsem toho muže úplně vypustila z hlavy. Rozhlédla jsem se, a mou pozornost upoutaly mraky za oknem. Byly uhelně černé a prosvítala jimi rudá záře. A pak, se to stalo. Hodiny označili půlnoc, a celým sálem se roznesla ohlušující rána a červené světlo oslepilo všechny v místnosti. Náhle jsem pocítila štiplavou bolest po celém těle. Slyšela jsem vyděšené ječení a zmatené výkřiky. Do toho všeho bylo slyšet malé dítě, jak bezmocně hledá svoji maminku. Pak záře ustala a já viděla lidi, jak se na podlaze svíjejí v bolestech. Poznala jsem mámu a sama jsem se vedle ní zhroutila. „Zlatíčko…“ řekla chraplavým hlasem, něco mně ale uhodilo do hlavy a já ztratila vědomí.